(jenom) HUDBA
Posledním, pátým vystoupením z „Cyklu několika diverzních forem“ uzavírá experimentální těleso Divergent Connections Orchestra pomyslný oblouk tematicky zacílený a dedikovaný 100. výročí vzniku Československa. Chtěli jsme tímto počinem nabídnout paralelu k oficiálním programům a trochu jinou perspektivou nahlédnout na některé znaky či souvislosti, které jsou s českými zeměmi spojené. Náš nezávislý soubor kulturních akcí byl tak oslavou více či méně drobných obyčejností, které jsou spjaty se vznikem ČSR nebo které se dotýkají identity československého národa.
Po předchozích výstředních a performativních akcích (Melodram o chlebu a soli, Intervence do veřejného prostoru, Transcendentální taneční párty, 100 let 100 piv) se však nyní ještě více vzdálíme od nasvícených, pompézních průvodů a velkých hesel všeobecné oslavy provázející, abychom se obrátili opět do nitra svého vědomí a koneckonců i svědomí. Takto jedině můžeme provést pravdivou zpověď, doznání se k naší obyčejnosti, prostotě, k tomu, co skutečně jsme. Tedy i k obyčejné avšak bytostné lásce k naší vlasti, kterou k ní, přes všechny nespokojenosti a výhrady, chováme.
Jsme-li mimo jiné i národ řečený „co Čech, to muzikant“, buďme nyní na závěr právě jimi a snad pouze jimi…
Nechť je tento závěrečný počin i symbolickým návratem k prosté podstatě věcí, k podstatě existence, která je v širším kontextu nezřídka manipulována a přehlušována tunami balastu vykonstruované, umělé „atraktivity“.
—-
Divergent Connections Orchestra – soubor pro řízené improvizace
Cyklus několika diverzních forem
k příležitosti 100. výročí vzniku Československa
Experimentální těleso Divergent Connections Orchestra (dirigent a umělecký vedoucí Pavel Zlámal) uvádí cyklus oslavných kulturních akcí věnovaný 100. výročí vzniku Československa.
Z pozice „uprostřed“ (mezi Českem a Slovenskem – z Brna roku 2018) reflektuje v pěti autonomních formách některé motivy, které vnímá jako prvky spjaté s národní identitou. Zároveň takové prvky, které nutně nestojí na prvních místech oficiálních reprezentativních výčtů. Není tedy tento cyklus oslavou činů velkolepých či toužících po světovosti, nýbrž naopak, spíše člověka prostého a jeho obyčejnosti (tedy i takové, kterou zlí jazykové někdy označují za středoevropské / české ignorantství – v čemž mají někdy pravdu, jindy tím zase vynáší ignorantství své vlastní).
Koncept si tedy všímá (a čerpá z) takové obyčejnosti, která, jakýmsi skrytým či podvědomým algoritmem společensko-historického dědictví, absorbuje a přetváří vnější vlivy, stejně jako výrazná puzení zevnitř vlastních řad. Obyčejnost, která pak v dobrém i špatném prosakuje do celkového obrazu národa, spolucharakterizuje nejen jeho umístění, ale také úlohu a předurčení v kontextu mezinárodním. Absence hrdinných témat a pompézních ambicí dává prostor k objevování drobnějších, ale každému v podstatě známých a blízkých věcí, které k našim zeměpisným šířkám a tedy i náturám tak nějak patří. (Chléb, pivo, tanec, ulice – veřejný život, veřejný prostor atd).
Cyklus je (stejně jako samotná existence DCO) motivován primárně touhou tvořit, svobodně, nepoplatným způsobem, rozhýbávat ledy. Nadto však přijímá historické jubileum jako podnět zamyšlení (svého druhu bilančnímu), čímž přesahuje do vlastenecké zpovědi: vyjadřuje přijetí zmíněné obyčejnosti, onoho nejednoznačného, ambivalentního dědictví rodné hroudy a tedy i zodpovědnosti za ně. Je tak nejen konstatováním stavu věcí, ale i provoláním životního stanoviska, manifestem, který si je dobře vědom toho, že obyčejnost je někdy neotesaná, „neušlechtilá“, omezující a urputně zpátečnická, ale také toho, že se v této naší obyčejnosti skrývá i mnoho věcí jedinečných a milých, jako je kupř. prostota a opravdovost, nezištná a srdečná laskavost či poetický humor a nadsázka.
1. Melodram o chlebu a soli 30.5.2018
2. Aurální dějiny Brna 14.6.2018
3. Transcendentální taneční párty 13.7.2018
4. 100 let 100 piv – 23. říjen 2018
5. Slavnostní koncert – 3. prosinec 2018
Celý počin je tvořen na objednávku neexistující morální urgence, jejíž oprávněnou výtku by nikdo nerespektoval, tím méně, kdyby byla vznesena; jako zadání nepřipouštěného kolektivního svědomí, jehož hlasu by v každém případě nebylo nasloucháno, tím méně, kdyby skutečně zazněl.
